Je konec března 2005 a u nás ve třídě vládne podivné napětí. Co bude dál? Všichni se na sebe otáčejí a hledají odpověď v očích kamarádů. Nikdo však neví... Najednou se ozve zřetelné zaklepání a po chvíli se ve dveřích objeví spolužačka Tereza, s lehkým úsměvem na rtech vejde do třídy a jejím typickým stylem prohlásí : "Tak budu v pořádku, je to cajk!" Všem nám spadl velký kámen ze srdce a nejvíc asi spolužačce Kláře, která měla drobné výčitky svědomí. Profesor sedící lehce šokován za katedrou se po nás přísným pohledem podíval a zeptal se studentky, která s rozjásanýma očima stála ve dveřích: "Co se vám vlastně stalo? A proč máte náplast na bradě?" Ano, ono to vlastně všechno začalo úplně nevinně. Vrátili jsme se totiž ani ne před týdnem z lyžařského kurzu a od té doby jsme o Terce nic nevěděli- jen to, že ležela v nemocnici doslova s roztrženými ústy. Vezli ji tam rovnou ze sjezdovky. Jednoho dne jsme šli lyžovat. Chodili jsme samozřejmě každodenně, ale tento jeden se od těch ostatních minulých i nadcházejících výrazně lišil. Byl totiž celý dosti hektický, zmatený a plný obav. Již zmiňovaná spolužačka Klára totiž sjížděla kopec, neubrzdila to a jakýmsi nám dodnes záhadným způsobem zapíchla svou hůlku přímo do Terčina obličeje. Těsně pod ret! To bylo krve!
Ale naštěstí dnes v úsměvu slečny se zalepenou a ovázanou bradou je snad patrno, že vše bude opravdu v pořádku a všichni na tuto událost budou vzpomínat jen v dobrém.
Tak to ze mě dneska vylezlo při olympiádě :-( uvidíme, uvidíme, uvidíme
Kdyžtak mi napište Vaše názory, ale šetřete mě, prosím :-)
Jééé teda :o) Povedlo se Ti to..! Je to pekny :o)...njn jsi proste sikovnaaa :oP